Je ta slavná ‚bojovnost‘ v profi sportu znakem zdraví, nebo jen naše touha po voyeurismu bolesti?

Glorifikace bolesti a vyčerpání: Příběhy, které milujeme

Kdo by nemiloval ty epické příběhy? Tenista, co po pětihodinovém maratonu sotva stojí na nohou, ale odmítá se vzdát, protože „bojovnost“! Hokejista, který hraje s otřesem mozku a dojede zápas s vizí zamlženou jako ranní mlha. Fotbalista, jenž se po brutálním střetu zvedne a „hraje dál“ s urvaným vazem. Média i fanoušci v tom vidí esenci sportu, nezlomnou vůli a absolutní oddanost. Plácáme se po ramenou, jak jsme svědky něčeho velkolepého, něčeho, co definuje „pravého sportovce“. Ale zamysleli jste se někdy, co to skutečně znamená pro tělo a mysl toho „hrdiny“?

Tyto okamžiky, kdy sportovec tlačí za hranice lidských možností, jsou nám prodávány jako důkaz, že „kde je vůle, tam je cesta“. Že špičkový výkon je přímo úměrný míře utrpení, které jste ochotni podstoupit. Že jedině skrz bolest se rodí sláva. Jenže co když tato romantizovaná představa zakrývá mnohem temnější realitu? Realitu, kde je zdraví obětováno pro jednorázový triumf, kde dlouhodobá udržitelnost a pohoda mizí v propasti výkonnostního tlaku a našich nenasycených tužeb.

Mentalita "No Pain, No Gain" pohřbívá naše idoly: Je otevřenost sportovců k duševnímu zdraví skutečná pomoc, nebo jen další PR tah?

Číst článek

Když „bojovat do posledního dechu“ znamená se zničit

Podívejme se na to bez růžových brýlí, které nám nasadily sportovní televize a bulvární plátky. Každý „noční maraton“, „grandiózní bitva“ nebo „zápas na krev“ si vybírá svou daň. A nejde jen o modřiny a svalové horečky. Hovoříme o chronických zraněních, které pronásledují sportovce po zbytek života – artróza v kolenech, poškozené ploténky, neurologické problémy z opakovaných otřesů. Proč se divíme, když legendy jako Muchová, Lehečka nebo kdekdo další končí kariéru předčasně nebo trpí po zbytek života, když je k tomu od malička nutíme a nutili už dávno před námi?

Mluvte s bývalými špičkovými sportovci, kteří si prošli peklem. Ne všichni budou opěvovat „nezlomnou vůli“, kterou je provázelo utrpení. Mnozí vám poví o nekonečných rekonvalescencích, o bolesti, která nikdy nezmizela, a o psychických jizvách z neustálého tlaku na výkon za každou cenu. Je to skutečně "zdravý životní styl", když cesta na vrchol vede přes systematické ničení vlastního těla a duše? Nebo je to spíš daň za splnění našich přání vidět drama, hrdiny a pády?

Rychlý fitness oběd: Sytý čočkový salát s pečenou zeleninou a krémovým tahini dresinkem

Číst článek

Hrdina, nebo oběť? Role fanouška a médií je klíčová

A tady přichází ta nepříjemná pravda, kterou jen málokdo rád slyší: Značnou část viny neseme my sami. My, diváci, kteří se lepíme k obrazovkám a hltáme každý pád, každou grimasu bolesti, každý křečovitý sprint. My, kteří na sociálních sítích velebíme „dřinu“ a pohrdáme „měkota“, co odstoupí kvůli únavě nebo bolesti. Média pak jen reflektují náš vkus, předhazují nám příběhy o utrpení a obětování, protože ví, že to prodává, že to chytne za srdce a vyždímá slzy dojetí. Jsme nenásytní po dramatu, po tom, co se stane, když se člověk dostane na dno.

Nejde jen o pasivní sledování. Naše očekávání, náš aplaus za prolitou krev, naše zklamání z „příliš rychlého“ odstoupení – to vše vytváří nepsaný, ale extrémně silný tlak na sportovce. Nutíme je, aby šli za hranici rozumu, aby ignorovali signály vlastního těla, protože ví, že jedině tak si zaslouží naše uznání a obdiv. Nejsme jen diváci, jsme spolupachatelé. Jsme voyeři bolesti, kteří ji pak označují za „bojovnost“, zatímco sportovec se uvnitř sype.

Co nám „zdravý“ sport ve skutečnosti nabízí?

Je čas se zeptat: Co to vůbec znamená „zdraví“ ve vrcholovém sportu? Je to jen schopnost podávat výkon, dokud tělo kompletně nevyhoří? Nebo by to měla být komplexnější definice, která zahrnuje i dlouhodobé fyzické a duševní blaho sportovce? Systém je nastaven tak, že zdraví je sekundární proměnná – hlavní je výkon a výsledek. Trenéři tlačí, sponzoři tlačí, fanoušci tlačí. Kdo se stará o to, co bude za deset, dvacet let, když je potřeba vyhrát TEĎ, když je potřeba vydělat balík?

Možná bychom měli začít přehodnocovat, co je skutečně obdivuhodné. Je to jen schopnost snášet bolest, nebo spíše inteligence sportovce, který ví, kdy přestat, aby mohl hrát déle a zdravěji? Je to o hrdinském umírání na hřišti, nebo o optimalizaci tréninku a regenerace, aby se dosáhlo maximálního výkonu *bez* sebezničení? Aktuální diskurz je pokřivený a slouží spíše marketingovým účelům a naší nenávisti k prohře, než skutečnému blahu sportovců.

Je čas redefinovat špičkový výkon?

Pokud chceme skutečně zdravý sport, musíme změnit naše vnímání „hrdinství“. Měli bychom začít oslavovat nejen vítězství, ale i moudrost, s jakou sportovec hospodaří se svým tělem. Měli bychom ocenit ty, kteří umí říct „dost“, a ty, kteří dávají přednost dlouhodobé kariéře a kvalitě života před jednorázovým, sebedestruktivním výkonem. Sport by měl být o překonávání hranic, ano, ale ne za cenu totálního kolapsu, zlomených životů a předčasných odchodů do sportovního důchodu.

Přestaňme poplácávat po zádech ty, kdo se nechají zničit v „epické bitvě“, a začněme vyžadovat od sportovních federací, týmů a trenérů skutečnou, ne jen papírovou, péči o zdraví sportovců. Protože dokud budeme jako společnost toužit po voyeurismu bolesti, budeme mít sportovce, kteří jsou jen obětmi našeho neukojitelného apetitu. A to není zdraví, to je tragédie, kterou si sami píšeme a hrdinsky ji pak sledujeme z pohodlí gauče.