Mentalita "No Pain, No Gain" pohřbívá naše idoly: Je otevřenost sportovců k duševnímu zdraví skutečná pomoc, nebo jen další PR tah?
V posledních letech se zdá, že sportovní svět konečně sundává masku a otevřeně hovoří o duševním zdraví. Všude slyšíme o podpoře, psychologách v týmech a odvaze sportovců sdílet své příběhy. Ale co když je tato "nová éra empatie" jen další, sofistikovanější forma mediální hry? Skutečně se mění podstata brutálního sportovního byznysu, nebo se jen naučil lépe maskovat své oběti a přetvářet jejich utrpení v další marketingový tahák?
Kdy se z tiché krize stane marketingový tahák?
Doby, kdy sportovci mlčky trpěli pod tíhou tlaku, úzkostí či depresí, se zdají být pryč. Dnes je "duševní zdraví" tématem, které hýbe titulními stránkami, plní podcasty a stává se součástí sponzorských kampaní. Velké hvězdy jako Naomi Ósakaová nebo Simone Bilesová prolomily ledy a ukázaly, že i ti nejlepší jsou zranitelní. Bylo to osvěžující, ba přímo revoluční. Jenže nezměnilo se náhodou jen to, že se z tabu stalo téma, které se dá – a co hůř, musí – veřejně komunikovat?
Tohle "otevírání se" jako by najednou bylo povinnou jízdou pro každého, kdo chce být vnímán jako progresivní a moderní sportovec. Je to skutečná upřímnost, nebo jen další úroveň profesionální fasády, kde i duševní krize musí být pečlivě odkomunikována, aby nenarušila sponzorské smlouvy a fanouškovskou základnu? Je mi líto, ale cynik ve mně se ptá, kolik sportovců dnes mluví o své úzkosti, protože se to zrovna "hodí do krámu", a ne proto, že by cítili skutečnou, nefalšovanou podporu pro své vnitřní démony.
Rychlý fitness oběd: Sytý čočkový salát s pečenou zeleninou a krémovým tahini dresinkem
Číst článekZa fasádou „silné vůle“: Skutečná cena výkonu
Sportovní svět je postaven na dogmatu "No Pain, No Gain". Na bojišti, ať už na kurtu, na ledě nebo na hřišti, se očekává, že budete bojovníkem. Že se semknete. Že zatnete zuby. Že půjdete přes mrtvoly, přes bolest, přes pochybnosti. Jak v takovém prostředí může prosperovat skutečná diskuse o zranitelnosti? Systém, který oslavuje Patrika Schicka jako "geniálního", ale zároveň pochybuje o jeho "nezištné dřině", stále prioritizuje výkon a tvrdost nad jakoukoli duševní křehkost. Sparta, která smete Arménii, je přece "tým na úrovni Ligy mistrů", a ne místo, kde se rozebírají pocity.
Když se objeví prasklina v mentální zbroji, je to často vnímáno jako slabost, ne jako výzva k pomoci. Sportovci jsou vychováváni k tomu, aby potlačovali emoce, aby byli stroji na vítězství. Mluvit o strachu ze selhání, o tlaku, který drtí, o pocitech vyhoření? To je v rozporu s celou tou narativou o nezničitelných superhrdinech, která nám je servírována s každým gólem, s každým triumfem Vondroušové. Není divu, že se kdekdo pak schovává za mlčení.
Kokosový olej: Proč „zdravá“ superpotravina může být ve skutečnosti spíš tukovou bombou?
Číst článekSponzoři, fanoušci, kouči: Kolik „pomocníků“ je jen další tlak?
Když se sportovec otevře, často se stane obětí paradoxní situace. Najednou je oslavován za "odvahu", jeho příběh se stane inspirací, sponzoři se předhánějí, aby mohli spojit své jméno s tímto "hrdinským" činem. Jenže za každým gestem "pochopení" se skrývá neúprosná realita byznysu. Kolik psychologů v týmech je tam skutečně pro duševní pohodu hráčů a kolik z nich má primární úkol "optimalizovat" hráče pro výkon? Kolik psychoterapie je opravdu o uzdravení a kolik o tom, aby se hráč co nejrychleji dostal zpět na hřiště a vydělával peníze?
A co fanoušci? Ti, kteří v jedné větě hrdě prohlásí, jak podporují sportovce s mentálními problémy, aby pak v diskuzích drtili hráče za jediný špatný výkon, s nálepkou "slabé psychiky"? Je snadné fandit na dálku a posílat srdíčka, ale mnohem těžší je pochopit, že za každým nezdarem, za každým "ostudným chováním" Naomi Ósakaové se může skrývat něco mnohem hlubšího než jen "rozmar hvězdy". Tlak veřejnosti je neúprosný, a to, co se zvenčí tváří jako podpora, se uvnitř hlavy sportovce často promění v další tíhu.
Je 'wellness' jen další kolonka na seznamu úkolů?
Dnešní týmy se pyšní celou armádou expertů – kondiční trenéři, nutriční poradci, fyzioterapeuti, a ano, i ti psychologové. Všechno se "optimalizuje". Trénink, strava, spánek, a teď i mentální stav. Ale není to jen další položka na check-listu, která se musí odškrtnout, aby sportovec podával "optimální" výkon? Je "wellness program" skutečnou investicí do zdraví jedince, nebo jen chladným kalkulem, jak z něj dostat ještě víc, než dokáže dát?
Místo hluboké systémové změny, která by přehodnotila kulturu neustálého tlaku a obětování všeho pro vítězství, vidíme spíše kosmetické úpravy. Přidáme psychologa, aby se neřeklo. Dáme pár rozhovorů o důležitosti duševního zdraví. Ale ten neviditelný bič, který žene hráče k dalším a dalším výkonům, stále drží pevně v rukou. A dokud se nezmění základní mindset, dokud se nepřestane oslavovat "dřina až do zblbnutí" a nezačne se vnímat sportovec jako komplexní lidská bytost s právem na selhání a zranitelnost, bude veškerá "otevřenost" jen PR balastem.
Kde končí 'bojovník' a začíná zranitelný člověk?
Příběhy "osmnáctileté senzace" z Montrealu, která dokončila velkou jízdu, nás fascinují. Vidíme jen lesk, medaile, slávu. Nevidíme ty hodiny úzkosti, noci bez spánku, tlak, který drtí. Sportovní svět potřebuje přestat glorifikovat bolest a začít se skutečně starat o ty, kteří ji prožívají. Ne kvůli lajkům, ne kvůli sponzorům, ale proto, že jsou to lidé. Zranitelní lidé, kteří se potýkají s neskutečným tlakem.
Je čas se ptát: Kdy přestaneme sportovce redukovat na stroje na výkon a začneme v nich vidět lidi? Dokud se nezmění tato základní optika, bude i ta nejlepší "podpora duševního zdraví" jen dalším dílem marketingového divadla, ve kterém se hraje o lidské osudy, ale primárně se počítají jen peníze a body do tabulky.