Představte si noc, kdy se probudíte uprostřed tmy, ne proto, že vás vzbudil budík, ale proto, že je to zcela přirozené. Žádná úzkost z nespavosti, jen klidné bdění předtím, než se ponoříte zpět do spánku. Zní to jako sci-fi? Pro naše předky to byla běžná realita, kterou moderní doba téměř úplně vymazala z naší kolektivní paměti a spánkových návyků.
Dlouhé, souvislé osmihodinové spaní, které dnes považujeme za ideál, je ve skutečnosti relativně novodobým fenoménem. Po tisíce let, v mnoha kulturách po celém světě, lidé spali úplně jinak. Jejich noci byly rozděleny na dvě jasně ohraničené fáze, oddělené obdobím bdělosti.
Když noc patřila dvěma spánkům: Fenomén bifázického spánku
Než se po Evropě a Severní Americe rozšířilo umělé osvětlení a průmyslová revoluce přepsala pravidla denního rytmu, byl bifázický, neboli segmentovaný spánek, naprosto běžným spánkovým vzorcem. To znamená, že lidé neusínali na osm hodin v kuse. Místo toho se jejich noc dělila na dva samostatné spánky.
Typicky se jednalo o takzvaný „první spánek“, který začínal krátce po setmění a trval několik hodin. Po něm následovalo období bdělosti, které mohlo trvat hodinu i déle, často kolem půlnoci. Teprve poté se lidé vrátili do postele na „druhý spánek“, který trval až do svítání. Tento vzorec byl tak rozšířený, že se o něm píše v literatuře od Homéra až po Charlese Dickense. Výzkum publikovaný v NIH ukazuje, jak hluboce byl tento spánkový rytmus zakořeněn v předindustriálních společnostech.
Proč poloha na boku během spánku chrání váš mozek i imunitu?
Číst článek ↗Mezi prvním a druhým spánkem: Jak naši předci trávili probuzené hodiny
Co ale naši předci dělali uprostřed noci, když se probudili? Rozhodně se neobraceli a nefrustrovaně počítali ovečky. Toto noční bdění bylo považováno za produktivní a často i duchovní čas. Lidé se věnovali tichým a klidným aktivitám, které nevyžadovaly mnoho světla nebo intenzivní soustředění.
Běžné bylo modlit se, meditovat, tiše kontemplovat nebo si psát deník. Někteří se pustili do lehkých domácích prací, jako je pletení nebo příprava jídla na další den. Nešlo však jen o osamělé aktivity. Partneři si mohli povídat, trávit čas milováním nebo se prostě jen společně dívat do tmy. Tento čas byl cenný pro introspekci a spojení, daleko od shonu dne.
„Období bdělosti mezi prvním a druhým spánkem bylo často časem pro klidnou reflexi, modlitbu a dokonce i intimitu, což dnes ve svém hektickém životě postrádáme.“
Revoluce světla a konec přirozeného rytmu
Zlom v tomto přirozeném spánkovém rytmu přinesla průmyslová revoluce a s ní spojený rozmach umělého osvětlení. Nejprve to byly plynové lampy, později elektrické žárovky, které umožnily lidem prodloužit den hluboko do noci. Práce se stala nepřetržitou a čas na volno se přesunul do pozdních večerních hodin.
S nástupem „světa, který nikdy nespí“ a rostoucím tlakem na produktivitu, se noční bdění stalo nepraktickým a nežádoucím. Společnost začala oceňovat souvislý, nepřerušovaný spánek jako symbol efektivity a modernosti. Postupně, během 19. a počátku 20. století, se bifázický spánek vytratil a byl nahrazen monofázickým spánkem, který je dnes normou.
Zajímavé je, že vědecké experimenty naznačují, že tento dávný rytmus je v nás stále hluboce zakořeněn. Psychiatr Thomas Wehr provedl v 90. letech experiment, ve kterém účastníky vystavil 14 hodinám tmy denně po dobu jednoho měsíce. Bez vlivu umělého světla se jejich spánek přirozeně vrátil k bifázickému vzorci, rozdělenému na dva spánky, oddělené hodinou až dvěma bdělosti uprostřed noci. To naznačuje, že naše těla jsou stále biologicky připravena na tento typ spánku, i když ho naše kultura potlačila.
Co nám moderní spánek vzal? Pohled vědy
Pokud je bifázický spánek pro člověka tak přirozený, jaké dopady má jeho ztráta na naše zdraví a pohodu? Někteří vědci se domnívají, že nucený souvislý spánek může být v rozporu s našimi přirozenými cirkadiánními rytmy. To by mohlo přispívat k problémům se spánkem, kterými dnes trpí mnoho lidí.
Existují náznaky, že bifázický spánek, zejména pokud zahrnuje krátký odpolední spánek (takzvanou siestu), může potenciálně zlepšit bdělost, kognitivní funkce a paměť. Noční bdělost mohla našim předkům poskytovat čas pro hlubokou reflexi, snížení stresu a zpracování informací, což v dnešní době často chybí. Ztráta bifázického spánku tak mohla ovlivnit nejen naše fyziologické funkce, ale i duševní pohodu a schopnost introspekce.
Návrat k přirozenosti? Můžeme se učit od minulosti?
Znamená to, že bychom se měli všichni vrátit k dvoufázovému spánku? V dnešním světě, kde jsou pracovní a společenské nároky nastaveny na monofázický spánek, by to bylo pro většinu lidí velmi obtížné. Představte si, že byste se v moderní domácnosti probudili o půlnoci a strávili hodinu bděním, zatímco váš partner nebo spolubydlící spí. Ne každý má navíc takovou flexibilitu v práci.
Nicméně, poučení z historie a vědy nám může pomoci lépe porozumět našim spánkovým potřebám. Možná není potřeba kompletní návrat k bifázickému spánku, ale spíše zamyšlení nad tím, jak do našich životů integrovat více odpočinku a klidného bdění. Krátké odpolední zdřímnutí, flexibilnější pracovní doba nebo jednoduše méně spěchu by mohly být kroky k tomu, abychom lépe naslouchali našemu vnitřnímu rytmu.
Moderní doba nás naučila spát jinak, ale naše biologie si pamatuje staré cesty. Přestože se k plnému bifázickému spánku pravděpodobně nevrátíme, pochopení jeho historie nám otevírá oči pro alternativní a potenciálně zdravější přístupy k odpočinku v našem uspěchaném světě.
