Zdravá výživa · 31. 7. 2026

Proč někteří brokolici milují, zatímco jiní ji nesnáší? Vše o superdegustátorech

Vnímání hořké chuti brokolice není jen o preferencích, ale o komplexní souhře genů. Zjistěte, proč někteří lidé vnímají zeleninu intenzivněji a jak to ovlivňuje jejich zdraví.

Luboš Chutný·
Detailní záběr na čerstvou brokolici, symbolizující rozdílné vnímání chutí u superdegustátorů a běžných jedinců.
Zdroj: Shutterstock

Zatímco pro jedny je brokolice vitamínová bomba, kterou s chutí přidávají do každého jídla, pro druhé představuje nefalšovanou noční můru s hořkou, téměř chemickou pachutí. Proč tak velký rozdíl v preferencích jedné a téže zeleniny? Odpověď se skrývá hluboko uvnitř nás, konkrétně v našich genech, které určují, jak intenzivně vnímáme hořké tóny.

Proč je brokolice pro někoho lahůdka a pro jiného noční můra?

Představte si, že ochutnáte brokolici a cítíte jen její jemnou, zemitou chuť. Pak je tu někdo jiný, kdo vnímá silnou, nepříjemnou hořkost, která přebije vše ostatní. Tento rozdíl není výmysl, ale biologická realita. Klíčem k ní jsou chemické sloučeniny zvané glukosinoláty, které se přirozeně vyskytují v brokolici a další brukvovité zelenině, jako je květák nebo zelí. Tyto sloučeniny síry jsou zodpovědné za jejich charakteristickou štiplavou vůni a právě i za hořkou chuť.

Detailní záběr na čerstvou brokolici, symbolizující rozdílné vnímání chutí u superdegustátorů a běžných jedinců.
Zdroj: Shutterstock

Glukosinoláty se v ústech rozkládají na isothiokyanáty, které aktivují chuťové receptory. Pro některé lidi je tato aktivace sotva znatelná, pro jiné je však natolik silná, že jim dokáže zprotivit celou skupinu jinak prospěšné zeleniny. Nejde tedy o rozmar nebo neochotu jíst zdravě, ale o rozdílné biochemické nastavení, které ovlivňuje vnímání chutí na molekulární úrovni.

Když geny mluví: Tajemství receptoru TAS2R38

Vnímání hořkosti není otázkou volby, ale genetické loterie. Vědci zjistili, že za to, jak intenzivně cítíme hořkou chuť, může z velké části jeden konkrétní gen: TAS2R38. Tento gen kóduje protein, který funguje jako hořký chuťový receptor na našem jazyku. Když glukosinoláty z brokolice narazí na tento receptor, vyšlou signál do mozku, který interpretujeme jako hořkost. Intenzita tohoto signálu se však u každého liší.

Proč se smějeme, když nám tečou nervy? Mozek má překvapivý důvod
§ PROMO

Proč se smějeme, když nám tečou nervy? Mozek má překvapivý důvod

Číst článek ↗

Gen TAS2R38 existuje v několika variantách, neboli alelách. Dvě hlavní formy jsou alela „degustátora“ (označovaná jako PAV) a alela „nedegustátora“ (AVI). Pokud máte alespoň jednu alelu PAV, jste citlivější na určité hořké sloučeniny, jako je fenylthiokarbamid (PTC) nebo propylthiouracil (PROP). Tyto syntetické látky se často používají v testech chuti, protože jejich hořkost je podobná té, kterou najdeme v brukvovité zelenině. Lidé s PAV alelou vnímají jejich hořkost mnohem silněji.

Každý z nás zdědí dvě kopie genu TAS2R38, jednu od matky a jednu od otce. Kombinace těchto alel pak rozhoduje o naší citlivosti. Pokud máte například dvě kopie AVI (AVI/AVI), pravděpodobně nebudete hořkost vůbec vnímat nebo jen velmi slabě. Pokud máte jednu PAV a jednu AVI (PAV/AVI), budete hořkost vnímat jako středně silnou. A pokud zdědíte dvě kopie PAV (PAV/PAV), pak se řadíte mezi takzvané superdegustátory, pro které je hořká chuť extrémně intenzivní.

Genetické rozdíly ve vnímání hořké chuti významně ovlivňují naše preference jídla a vedou některé lidi k vyhýbání se hořkým potravinám, jako je například brokolice. To, co pro jednoho chutná neutrálně, může být pro druhého až nepříjemné.

Supertasteři mezi námi: Kdo vnímá hořkost nejsilněji?

Na základě těchto genetických rozdílů můžeme populaci rozdělit do tří hlavních skupin. Přibližně 25–30 % lidí jsou „nedegustátoři“, což znamená, že hořkou chuť buď necítí vůbec, nebo jen velmi málo. Asi 50 % populace spadá do kategorie „středních degustátorů“, kteří hořkost vnímají, ale ne s takovou intenzitou. A pak je tu zhruba 25 % „superdegustátorů“, kteří vnímají hořkost s neobyčejnou intenzitou, často až nepříjemně silně. Pro ně je brokolice skutečně kulinární výzvou.

„Pro superdegustátory je hořkost brokolice, kávy nebo tmavé čokolády mnohem výraznější, než si většina lidí dokáže představit. Není divu, že se těmto potravinám často vyhýbají.“

Tito superdegustátoři mohou mít také více chuťových pohárků na jazyku, což by mohlo přispívat k jejich zvýšené citlivosti. Vnímání chutí je však komplexní proces a počet chuťových pohárků není jediným faktorem. Roli hrají i další geny a individuální biochemické procesy v ústech a mozku. Proto je takzvané „supertasterství“ fascinujícím, ale stále ne zcela prozkoumaným jevem, který ukazuje, jak jedinečně prožíváme svět kolem nás.

Představa, že všichni vnímáme chuť stejně, je tedy daleko od pravdy. To, co je pro jednoho jemná hořkost, může být pro druhého pálivá a nepříjemná exploze chutí. Tento genetický základ vysvětluje, proč se některým dětem nedaří přimět jíst zeleninu, a proč dospělí mají tak rozdílné preference.

Více než jen chuť: Jak geny ovlivňují naše zdraví a jídelníček

Rozdíly ve vnímání chutí mají dalekosáhlé důsledky, které přesahují pouhé preference na talíři. Studie naznačují, že superdegustátoři, kteří intenzivně vnímají hořkost mnoha druhů zeleniny, mohou konzumovat méně těchto zdraví prospěšných potravin. Brokolice, zelí, květák a růžičková kapusta jsou plné vitamínů, minerálů a antioxidantů, které chrání tělo před nemocemi.

Menší příjem brukvovité zeleniny by mohl potenciálně zvýšit riziko některých zdravotních problémů. Například některé výzkumy naznačují souvislost mezi nízkou konzumací této zeleniny a vyšším rizikem rakoviny tlustého střeva. Je však důležité si uvědomit, že lidské tělo je složitý systém a strava je jen jedním z mnoha faktorů ovlivňujících zdraví. Naštěstí existuje spousta jiné zeleniny a ovoce, které mohou superdegustátoři jíst bez problémů.

Fenomén „supertasterství“ je fascinující ukázkou toho, jak hluboce jsou naše smysly propojeny s genetikou a jak to ovlivňuje naše každodenní volby. Nejde jen o to, co nám chutná, ale i o to, jak naše tělo reaguje na světlo, zvuk a samozřejmě i na potraviny. Vědecký výzkum v této oblasti stále pokračuje a odhaluje další a další složitosti lidského vnímání.

Naše preference, ať už pro brokolici, kávu nebo třeba pivo, jsou často předurčeny genetickými predispozicemi, které ovlivňují naše vnímání hořké chuti. Nejde tedy o rozmar, ale o biologickou realitu, která tvaruje náš jídelníček a potažmo i zdraví.

§ DALŠÍ ČTENÍ